Zmizení lidí není nic neovyklého. Už příslovečným se stal manžel a otec četných dětí, který si jen odskočí pro krabičku cigaret a po deseti letech pošle pohled z Jižní Ameriky. Jiní jsou uneseni, dostanou se na šiknou plochu, upadnou do rukou vrahů, kteří - v protikladu k tvrzení většiny filmů a románů - přece jen dokáží odstranit mrtvoly svých obětí beze stopy. Je to nekonečný seznam, který se každým rokem rozšiřuje o desítky tisíc osob. Většina případů má normální příčiny ale ne všechny!
25. dubna 1977 se před očima šesti vojáků doslova rozplynul ve vzduchu chilský desátník Armando Valdes. Zatímco se po něm stále ještě pátralo, objevil se po patnácti minutách znovu. Klaendář Valdesových náramkových hodinek z nevysvětlitelného důvodu ukazoval, že pro něj uplynulo pět dnů. Na jeho tvári rostrl pětidenní vous. Desátník se ze své patnáctiminutové (pětidenní) nepřítomnosti nepamatoval nic.
---------------------------------------------------
Většina ostatních zřejmě není shledána ,,příliš lehkými". Například americká žena v domácnosti Martha Wrightová. V zimě roku 1975 jela se svým mužem Jacksonem do New Yorku. V Lincolnově tunelu Jackson zastavil, aby Martha mohla očistit okénka auta od sněhu. Když Martha chtěla očistit zadní sklo, zmizela. Navždy.
-------------------------------------------------------------------
24. října 1653 stál na stráži v Manile, hlavním městě tehdy španělských Filipín, voják španělské armády, jehož jméno není v oficiálních zápisech uvedeno. O den později se objevil v Mexiku, vzdáleném devět tisíc mil, které bylo rovněž španělským teritoriem. Neměl ani potuchy, co se s ním stalo. Vojenské soudce to příliš nezajímalo a odsoudili ho za dezerci k smrti. Aby získal jejich důvěru, voják udal, že filipínský guvernér před nedávnem zemřel, což byla okolnost, která při vzdálenosti devíti tisíc mil mohla vejít ve známost teprve po několika měsících. S nezvyklou velkomyslností se soud usnesl odložit trest smrti na tak dlouho, než by eventuálně dorazila zpráva ze vzdálených Filipín. To se také po příslun době skutečně stalo. Vojáka osvobodili a propustili. Ze svého těsného uniknutí smrti se nešťastník radoval jen krátce, protože byl obratem znovu zatčen. Tentokrát inkvizicí. Obžalovala ho z čarodějnictví. Důkaz pro to poskytl sám.
----------------------------------------------------------------------
Jedné listopadové noci roku 1878 poslali 16letého farmářova syna Charlese Ashmorea ke studni, aby donesl vědro vody. Když se nevrátil, šel se po něm jeho otec podívat. Stopy, ve sněhu zřetelně rozeznatelné, končily uprostřed dvora. Zmizel a už se neobjevil.
----------------------------------------------------------------------
Něco podobného se stalo s 11letým Oliverem Larchem na Štedrý den roku 1889. I on chtěl jít pro vodu, ke studni však nikdy nedošelStopy jeho nohou ve sněhu náhle končily.
----------------------------------------------------------------------
Téměř identický je případ Olivera Thomase. I jemu bylo 11 let a také on měl na Štědrý večer dojít pro vodu. Nepovedlo se mu ani dojít ke studni, jak ukazovala stopa ve sněhu, která končila v půlí cesty. To se stalo roku 1909.
---------------------------------------------------------------------
V červenci a srpnu roku 1892 záhadným způsobem zmizelo v Montrealu takové množství osob, že novinové titulky jako ,,Opět někdo zmizel" už byly na denním pořádku a zevšedněly.
----------------------------------------------------------------------
Ve společné výpovědi popisují zákopníci 3. oddílu 1. roty novozélandského expedičního sboru, F. Reichardt, R. Newnes a J. L. Newman, událost u pahorku 60, Sulva Bay, takto:
,,...Nacházeli jsme se na pozorovatelně, která byla přibližně o 100 metrů výše než pahorek 60. Den byl nejprve zcela jasný. Nebylo vidět žádné mraky, až na šest nebo osm oblaků, které měly všechny přesně stejnou formu - asi jako pecen chleba - a visely nad pahorkem 60. Přes silnou jižní brízu neměly tyto mraky svůj tvar, ani je vítr neodvál. Přímo pod skupinou mraků stál jeden, který dosahoval až na zem, rovněž se nepohyboval a měl stejný tvar jako ty ostatní. Byl zcela neprůhledný a působil kompaktně jako pevné těleso. Z naší pozorovatelny jsme mohli dobře vidět okraje mraku, který spočíval asi 300 metrů od bojové zóny v oblasti obsazené Angličany ve vyschlém řečišti nebo úvozové cestě (Kaiajik Dere).
Pak jsme viděli, jak po této cestě nebo tímto řečištěm směrem k pahorku 60 pochodoval britský pluk Norfolčanů, skládající se z několika stovek mužů. Očividně proto, aby posílil bojové jednotky na pahorku. Když dorazili k podivnému mraku, bez zaváhání do něj vpochodovali, ale žádný z něj už nevyšel. Když v mraku zmizel poslední voják poslední řady, oblak se zvedl ze země a pomalu stoupal, až dostihl ostatní podobně vypadající mraky. Během celé doby se skupina mraků kupovivu nepohnula z místa, ale jakmile se k nim přiblížil onen ojedinělý oblak, který stoupal od země, odpluly všechny na sever, sěrem k Trácii(Bulharsku). Za necelou hodinu zmizel z našeho dohledu. To vše pozorovalo ještě dvaadvacet mužů 3. oddílu 1. roty novozélandského expedičního sboru z ezákopů opevnění Rhododendron asi 2,5 km jihovýchodně od pahorku 60..."
----------------------------------------------------------------------
Psal se rok 1939. Zatímco v Evropě druhá světová válka teprve začínala, japonské expanzívní úsilí na Dálném východě bylo už téměř dva roky v plném běhu a nakonec vedlo k nevyhnutelné konfrontaci s USA a rozpoutalo světvý požár.
Japonský parní válec se pohyboval směrem k Nakningu. Plukovník čínské armády Li Fu Sien měl k dispozici 3100 mužů na to, aby zadržel elitní císařské oddíly. Nemožný, sebevražedný podnik.
Šestnáct mil severně od Nankingu zaujali čínští obránci postavení. Plukovník vydal poslední rozkazy a odebral se od svého štábu asi míli za liniemi. Příštího jitra zůstaly polní telefony hluché. To plukovníka ješě nezneklidnilo. Překvapení ho teprve čekalo: celá armádní jednotka zmizela. 2988 vojáků se přes noc ztratilo. Jen malá část oddílu čítající 113 mužů,která měla hlídat blízký most, se ještě nacházela na svém místě.
V prvním okamžiku se nabízí myšlenka na dezerci. Zastavit Japonce nebylo možné, každý pokus o to znamenal jistou smrt. Dezerce sice znamená trest smrti, ale k tomu je dotyčného nejprve třeba chytit. Také morální povinnost vydržet až do poslední kapky krve, kterou tak vehementně hlásá válečná propaganda všech zemí, dokáže vyřadit přirozený pud sebezáchovy jen ve zvláštních případech.
Za první světové války v Rusku dezertoval téměř okamžitě jeden milión mužů ve chvíli, kdy dezertéři v ruské armádě přestali být popravováni. Jenže v uvedeném případě si to nemůžeme takto zjdednodušit. Oněch 2988 vojáků se vzdálilo zcela potichu, aniž by je zpozorovali jejich kamarádi u mostu nebo kdokoli jiný. Přes most nikdo nepřešel. Ani žádná z japonských jednotek, které by tak jako tak jen stěží mohly provést tak rozsáhlý únos. Žádný ze zmizelých už se nikdy neobjevil. Ani během války, ani po ní.